znak obce

Historie obce Sobíňov

Historie obce Sobíňov
První písemná zmíňka o obci Sobíňov pochází z roku 1358, kdy je připomínán Jan Kohout ze Soběnova.
 Galerie na Flickru
250 starých fotek
  Úvod | Mapa 1764 | Mapa 1250
Lidé ze Sobíňova
Knížky ze Sobíňova
Poslechy ze Sobíňova
Videa ze Sobíňova
Pohlednice ze Sobíňova
Ze života zdejších předků
Historie okolních obcí
Slovo autora












































Významné osobnosti









Copyright © 2011
Věnováno rodné obci.


Tyto stránky vznikly na popud autora, ve volném čase bez nároku na honorář. Informace zde uváděné jsou poskytnuty v dobré víře bez právních záruk.

Historický obsah stránek je možné v původním znění dále šířit s uvedením zdroje.

Licence Creative Commons

Na grafický design stránek
se vztahuje autorský zákon.

Optimalizováno pro Google Chrome.
Neprošlo jazykovou korekturou.

Náměty a připomínky:
web2000(zavináč)seznam(tečka)cz

TOPlist

Stránky jsou zařazeny do fondu České národní bibliografie. Budou trvale uchovávány a archivovány Národní knihovnou České Republiky.

 

Ze života zdejších předků

Místní dokumenty: V těchto dokumentech převedených do formátu PDF naleznete další podrobnosti o postupné kolonizaci tohoto uzemí,
dřívějším životě zdejších lidí a důležitých historických událostech, které se odehráli v Sobíňově a jeho okolí.

22.3. Hasičský ples 1933 - Břízova Hospoda
22.3. Vše dělnický ples u Ehrmanů
3.1. Likvidace munice v trhacích jamách
22.7. Škola v Sopotech a její počátky
22.7. Prachárny v Sopotském lese
22.7. Jan z Markvartic 1380
21.7. Různé události ze Sobíňova
21.7. Sobíňov na obrazech Fr. Starého
21.7. Staré mapy Sobíňova
20.7. Kostel před rokem 1749 a fara
20.7. Leták k výročí obce 620 let
18.7. Sčítání lidu v roce 1890
18.7. Rodokmen Janáčků ze Sobíňova
18.7. Prusko-rakouská válka
18.7. Chodby a skrýše v našem okolí
18.7. Jan Pujman - katalog strojů
18.7. Vzpomínky na 1. světovou válku
11.7. Houska surového železa z Huti v Nové Vsi
29.6. Povodeň v roce 1880 a 1883
29.6. Stavba vodovodu v roce 1947
29.6. Bourání starých domů v roce 1955
16.2. Výstavba kulturního domu v Sobíňově
24.8. Časopis Červánky roku 1900
27.7. Dřívější život v naší obci
27.7. Dělnická obydlí
27.7. Hračky místních dětí
27.7. Studny v obci Sobíňov
7.7. Výpis z Josefínského katastru
7.7. Z historie požárního sboru v Sobíňově
7.7. Historie mlýnů v Sobíňově
6.7. O Sobíňově dle starých kronik
6.7. Úloha obecní samosprávy
6.7. Tam kde teče Doubrava
6.7. Sobíňov oslavuje 620 let
6.7. Sobíňov od nejstarších dob
6.7. Drama v Sobíňově v květnu 1945
6.7. Plukovník Bedřich Starý
6.7. O Sopotské škole
6.7. Úryvek z knihy Liběcká Stezka
6.7. Ondráčkové ze Sobíňova
6.7. Minulost ukrytá v datech
6.7. Kdo byl divizní generál Josef Janáček
6.7. Hasiči ze Sobíňova
9.5. Hřbitovy v obci Sobíňov
9.5. Chození s kočičkami a pomlázkou
9.5. Lidové stavby v Sobíňově
9.5. Loutkové divadlo v Sobíňově
9.5. Nařízení Josefa II. o pohřbívání
9.5. Tři králové a období zábav
9.5. Pálení čarodějnic
9.5. Posvícení, dušičky, procesí, boží tělo
9.5. Přezdívky a nadávky z minulosti
9.5. Smrt a dřívější pověry s ní spojené
9.5. Stavění máje
29.4. Pohřeb katolíka, evangelíka a bezvěrce

Požární sbor v Sobíňově

Bylo to v roce 1880, kdy si jeden sobíňovský občan ve stodole zapaloval fajfku. Ulomená hlavička sirky, která mu odlétla do slámy byla příčinou, že v Sobíňově vyhořelo 7 stavení. Proto se po těchto smutných zkušenostech rozhodli v roce 1881 obyvatelé Sobíňova k založení dobrovolného sboru hasičů, kteří disponovali ruční stříkačkou. Na návsi byla postavena Hasičská zbrojnice (1932 přestavěna). Každý větší hospodář si také musel u svého stavení zbudovat malý rybníček.

Obecní býk a obecní Kozel

V obci byl jeden vyhlášený statný býk, ke kterému se za úplatu vodili krávy, aby měli telátko. Býk se vypustil a sám si skočil na roztouženou krávu. Hospodář musel vybrat správnou dobu, aby byla kráva při chuti a akce se zdařila. Na Malochýně, kde byli tři statky, v jednom z nich chovali kozla, ke kterému lidé za úplatu vodili svoje kozy. Kozla choval málo kdo, jelikož z něj nebyl žádný jiný užitek.

Haltýře

V blízkosti vesnice, kde vytékal ze země pramen, na vývařišti (pramenná prohlubeň) nebo na struhách, bývaly zaraženy do země čtyři kůly v průměru 10 – 15 cm, vzdálené od sebe asi 2 m do čtverce. Na kůly byla přibitá 4 prkna, na způsob ohrady. Na takto zřízené ohradě byly z vrchu dveře na pantech, aby se daly otevírat petlice na visací zámek na uzamknutí. Do těchto haltýřů (předchůdce ledničky) vkládaly hospodyně nádoby s čerstvě nadojeným mlékem, takže se dno nádoby ponořilo do vody. Haltýř se uzavřel dveřmi a zamkl, aby děti nebo někdo nepovolaný z mlékem něco neprovedl. Kde bylo větší vývařiště, bylo na něm zřízeno i několik haltýřů po hromadě. Tento způsob chlazení mléka se udržel na chotěbořsku někde až do II. světové války. Potom se muselo mléko odvádět a ten zbytek se uchoval doma ve sklepě nebo v komoře.

Domácí výroba

Můj otec, který se narodil v r. 1889 a zemřel 1942 vyráběl ze starých postelí nové, zhotovoval putny, škopky na zelí, krávě na pití, šindel na střechu. Koupil si v roce 1923 za 90 korun hoblík, který mu matka dlouho vyčítala, co se na něj musela nanecovat. Necování, uzlíčkování z vlasu sítěk na hlavu. Vyráběl si všechny potřeby ke kravskému vozu líšně, stoličky, zastávky, klanice, i celý předek vozu si zhotovil. Spravoval lidem putny, škopky a za to většinou dostal pěkně děkuju nebo kousek tvarohu. Mě udělal jako chlapci pěkné sáňky, které mi záviděli všichni chlapci ze vsi. Lyže mě vyrobil z dýh ze sudů. Do všeho se pustil. Byl nucen takové práce dělat za prvé v tom měl zálibu, za druhé věčně nebyly peníze, byl jen tkadlec a té práce mnoho nebylo. Dětí nás měl šest, dvě staré babičky bez penze, takže se měl co ohánět, šetřilo se kde se dalo. Dřeva zde bylo dost, kolem je plno lesů. Chodíval do lesa kácet stromy a uměl si dřevo vybrat. To si již napřed plánoval na co by se ten či onen kus dřeva hodil a již ho nesl na půdu, kde ho uložil. Vít Utíkal, který vyráběl dřeváky na prodej byl z Hlíny u Sobíňova. Ten si vyráběl těž různé kusy nábytku. Jeho sestra má dodnes od něho vyrobený stůl a skříni. Vít Utíkal se narodil 1893. Od Jindřicha Zvolánka narozen 1886 jsem se dověděl, že jeho otec Adolf Zvolánek 1844 - 1928 si zhotovoval lavice, topůrka, hrábě i různé skříňky, jako vařenku apod. Necky a jiné výrobky ze dřeva zhotovoval děda Jindřicha Zvolánka, ten byl ale vyučen truhlářem. Otec mé ženy si také sám vyráběl různé věci k vozu i pro domácnost. Zhotovoval březová košťata, dřeváky i ve válce kartáče na mytí podlahy z papěrek, násady apod. Nářadí: Koza obřeznice, osekávačka, pařeznice. Osekávačkou se osekávaly větve skácených stromů. Pařeznicí kořeny pařezů. Širočinou se osekávaly trámy.

Stodoly

Většina místních stodol vznikla po roce 1883. V tento rok zanikla po velké povodni soustava rybníků (asi 100 ha) kolem řeky Doubravy. Rybníky byly vysušeny a na jejich místě vznikly louky. Zdejší lidé si tedy přistavovali menší stodoly a chlévy a rozšiřovali hospodářství. Sloupy, rohy byly z kamene ze zdejší opuky. Stěny buď z hrubě otesaných klád, kulatiny nebo prken. Střecha byla pokryta šindelem. Ve stodole byl mlat z udusaného mazlavého jílu, smíchaného s plevami. Byl zde uskladněn vůz pro kravky a hospodářské nářadí. Do patra se dávalo obilí, které se po žních mlátilo a po vymlácení sláma. Sedláků zde bylo v roce 1945 osm a ti měli stodoly mnohem větší, postavené samostatně nebo vestavěné do hospodářských budov. Tyto stodoly a celé statky byli postupně bourány a na jejich místech vznikly nové zahrady či nové stavby. Celkově docházelo v druhé polovině 19 století k přestavbě původních stavění tak, že vesnice dostávala spíše městský urbanistický ráz. Stromy v zahradách jasany, kaštany, javory se kácejí a místo nich se sázejí švestky, jabloně hrušky. Dříve měli ovocné stromy lidé rozesety po mezích u svých políček. Strhávají se staré tyčkové dřevěné ploty a nahrazují je ploty drátěné s betonovou podezdívkou.

Rozšiřující literatura:
Stránky o lidové architektuře

Mlácení obilí v Sobíňově a okolí

Do konce 19. století se v Sobíňově mlátilo obilí cepy. V menším hospodářství se vymlátilo hned po žních, ve statku až v zimě. Původně se vymlácené obilí oddělovalo od plevů prostým přehazování ze strany na stranu. Po roce 1900 si hospodáři pořizovali ruční bubnové mlátičky, které v tomto kraji vyráběl Jan Pujman z Nového Ranska. Otáčet s ní museli čtyři silní lidé. Po I. světové válce si začali hospodáři pořizovat žentoury, které již nebyli poháněny lidskou silou, ale zapřaženým dobytkem. Od žentouru vedla dlouhá hřídel do stodoly k mlátičce. Ve které se otáčel buben. Místo klik se dala řemenice. Žentoury (viz na obrázku před stodolou) se používali do elektrizace. Dodnes u některých stodol lze v trávě takový železný žentour nalézt jako pozůstatek mlácení obilí z dob minulých.

Výroba dřeváků na Hlíně

Dřeváky zde vyráběl Vít Utíkal, původně to byl tkalec. U Hajného získal povolení skácet pár sopotských olší na metry, které si pečlivě vybral. Z kulánů se udělaly menší špalíky, které se rozložily kolem kamen a sušili se. Dřevo se nesmělo sušit na slunci, to by popraskalo. Denně zhotovil až pět párů dřeváků, měl na to ponk a stolici a požízy, kterými vysušené špalíky opracovával. Za druhé světové války po nich byla taková poptávka, že je ani nestíhal vyrábět. Dřeváky se nosily do chléva, na skok k sousedům, hospodyně, když musely do studně pro vodu apod. Vít Utíkal narozen 1893 byl svobodný, hrál též na harmoniku, skoro celý život zhotovoval dřeváky pro obyvatele Sobíňova a okolních vesnic. Vyráběl je již před I. světovou válkou, kdy je zde ještě nosily děti v zimě do školy, v létě chodily bos. Dřeváky se nosily s koženým nártem. Selští synkové a dcery nosily kožené boty ručně šité od ševce, ale i u menších rolníků se nosily kožené boty, ale jen do školy či do kostela na ostatní chození byly dřeváky.

Lovení ptáků

Lovením ptáků se v Sobíňově zabývalo několik rodin. Na podzim chytali Stehlíky, Konopky, Čížky a Hejly do klecí pro další prodej. S chycených kvíčal se vařila polévka a získávalo maso. Antonín Janáček a Alois Velmut pěstovali kanáry. Mívali jich až po stovce. Prodávali je do Liberce. Cena kanára před II. Světovou válkou byla dle zpěvu samečka 12 – 30 korun. Samička nezpívá, ta byla za 5 korun.

Tkalcovství v Sobíňově a okolí

Kdy zde přesně vznikla textilní výroba, nemůžeme z určitostí říci, ale již roku 1559 Ferdinand Dietriechstein, majitel panství polnopřibyslavského, v kterém byla i vesnice Sobíňov, vydal pravidla, kterými se řídili tkalci přibyslavští, kteří již tehdy měli svůj samostatný cech. Největší stavební ruch v Sobíňově byl v 18. století, kdy přibylo 37 domů. Tento vzrůst můžeme přičítat hlavně průmyslu textilnímu a to plátenictví, které mělo původ ve zdejším lnářství. Len se zde pěstoval velmi hojně až do druhé poloviny 18. století.Zdejší tkalci tkali hrubá plátna i jemná plátna - batist. Vyrobené plátno bylo režné, muselo se tedy bili ti. Bíleni se provádělo ve velkém na Karlově, pravděpodobně též na Bílku jak nasvědčuje pojmenování.

Formani, kteří jezdili po státní silnici (císařské) vozili utkané plátno většinou do Vídně. Tak to mu bylo do postavení dráhy Havlíčkův Brod - Pardubice, v roce 1871. Do Vídně též chodili mladí muži do učení. Nadaní a snaživí vyučení tkalci byli posláni od vídeňských podnikatelů zpět a ti zde zřizovali faktorie – sběrny, kde vydávali tkalcům suroviny a od nich přijímali hotové výrobky. Tak povstali zdejší faktoři. Hotové zboží, dílo odvezl forman do Vídně a tkalci čekali někdy až 4 týdny, než jim přivezl vydělané peníze. Časem se tito faktoři osamostatnili a pracovali pro sebe. Kolem roku 1800 zdejší plátenictví ovládala rodina Klimešů z Nové Vsi u Sobíňova. Odstěhovali se potom do Chrudimi, kde jeden z nich Josef Klimeš se stal purkmistrem a poslancem na zemském sněmu. Koncem 19. století zde provozoval textilní výrobu Karel Jeníček, který když se zmohl, koupil továrnu ve Ždírci nad Doubravou, kde zaměstnával a později jeho synové na sto domácích tkalců. Začátkem tohoto století a po první světově válce, vyrostlo takových továrniček jako hub po dešti. Jejich majitelé zaměstnávali patnáct, třicet až padesát domácích tkalců. Tkalo se ze lnu, bavlny i vlny. Byla to plátna, látky, šály, kobeliny, nástěnky, žanilově zboží, ručníky froté, atlasky a jiné.

Tkalcovské stavy byly snad v každém stavení, mimo sedláků. V některém domku dva až tři , podle počtu děti. Chlapec jak vyšel školu, již musel tkát, někdy když byl vzrostlejší i když ještě chodil do školy. Ve světnici se tkalo, vařilo a spalo. Poněvadž místo zabraly stavy (veřtat) měl postel jen otec s matkou. Ti spali většinou na jedné posteli a někdy i mezi sebou měli malé děcko. Ostatní děti a těch bývalo v tkalcovských rodinách vždy houf, pět až deset i více, spaly v truhlách (iuflatech), které byly pod posteli a na noc se vytáhly a v nich se ustlalo. Někde mívali rozkládací lavici (kanape), která se roztáhla, slamník, který se ráno vynesl se vložil a hned bylo pro 2 - 3 děti lože. Když pro většího již nebylo místo, u stlaly si jednoduše pod veřtatem. Ráno se vše sklidilo a zase byla ze světnice pracovna. V domku tkalce mimo stavu stálo sukadlo, na kterém se navíjely cívky. Dále stůl a několik židlí. Když tkalec tkal soupravy (garnitury) na přikrývkách byly třásně a z těch se dělaly uzlíčky, říkalo se franclovat deky. To dělaly děti když přišly ze školy místo učení. Na stavě otec , starší syn, u sukladla babička, matka, kolem stolu dvě, tři děti uzlíčkují, takový byl pohled do tkalcovských rodin do počátku II. světově války. Většinou míval každý tkadlec ještě kus políčka a kravku pro obživu. Plat, na kterém se podílela celá rodina, byl velice chudý a ten nestačil. Od rána do večera 10 - 12 hodin, v zimě i při svitu petrolejové lampy, od pondělka do soboty, bylo slyšet (když byla práce) klapot tkalcovského stavu. V sobotu vzal tkadlec trakař, v zimě doma zrobené sáně naložil zhotovené zboží a jeho dcera, nebo syn tlačili nebo pomáhali táhnout a jeli odvádět továrníkovi do Ždírce, do Vojnova Městce, nebo až do Hlinska. Továrník bedlivě přivezené dílo prohlédl, byla-li nějaká závadu, nezapomněl s trhnouti na výplatě, která i když vše bylo v pořádku, byla skromná a hubená. Tkadlec dostal nový materiál a jelo se domů. Peníze, které se přinesly, odnesly se většinou na dluhy, které se za minulý týden udělaly a pracovalo se znovu.

Přišla II. Světová válka a s ní úpadek tkalcovství. Lidé museli do továren. Po válce se znovu tkalcovina vzkřísila, ale již ne doma. Stavy se zmechanizovaly a textilní závody hlavně ve Ždírci nad Doubravou se rozšířily a upravily, tak že se tkalci mohou po práci umýt a mají zde jiné a lepší prostředí než doma. Pracuje se i v Horáckých tkalcovnách u nás v Sobíňově (pozdější Vzor), které byli založeny domácími tkalci, zde se zpočátku pracovalo na čtyřech ručních stavech, ale po dokončení nové budovy této provozovny byli zrušeny. Tím skončila námaha celého těla tkalce, který pravou rukou házel člunek s cívkou, druhou přitahoval bidla a nohama šlapal podušky.

Volně zpracováno 2012 dle díla: Ze starých pamětí. Dle vyprávění místních zapsal před půl stoletím Karel Janáček.